Mariánská kaplička
Asi 100 m v lese pod kostelem stojí Mariánská kaplička se studánkou připomínající událost zázračného uzdravení z roku 1464. Vpředu nad vchodem je umístěna mramorová deska s vylíčením této události. Autorem textu je dřívější ředitel škol v Červeném Kostelci pan Bohumil Kulíř. V kapličce bývala nahoře ve výklenku soška Panny Marie a dole u pramene klečícího děvčátka. Tyto byly před vánocemi v roce 2007 zcizeny. Původní kaplička stávala asi o 50 m výše u cesty proti kopci, což dosvědčuje velký plochý kámen se třemi otvory a s letopočtem 1769 /dnes již špatně čitelným/. Studánka bývala prý krytá pouze šindelovou stříškou a až do r. 1925 tam chodili boušínští obyvatelé pro vodu. Po té byla postavena za přispění obce kaplička zděná v dnešní podobě.
Kostel Navštívení Panny Marie
Kostel na Boušíně byl založen ve 2. pol. XII. stol. Bohušem Bradatým, kastelánem Kladským, jak se domnívá první kronikář náchodska P. Josef Myslimír Ludvík. S určitostí víme, že již v polovině XIII. stol. byly farnosti na Boušíně, ve Rtyni a v Úpici. Podle knih konfirmačních, které nechal sepsat první pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic, tu byla v r. 1350 farnost s dřevěným kostelíkem a plebánem, který zde sídlil. Prvním plebánem tu byl Jetřich, příbuzný arcibiskupův a kolem r. 1375 byl tady farářem Albrecht ze Skalice – z rodu Pánů erbu zlatého třmene. Páni erbu zlatého třmene měli v držení zdejší kraj pokud paměť sahá, po Slavníkovcích.
Petr ze Skalice – z rodu Pánů erbu zlatého třmene měl dva syny – Tasse a Sezemu. Tassovi nebo už jeho otci, se připisuje založení bílého hradu nad Havlovicemi, který nesl jméno Vízmburk. Tass z Vízmburka byl předním hodnostářem království za vlády Václava II. a hrad Vízmburk byl postaven na evropské úrovni. Po Tassovi drželi hrad Vízmburk páni z Dubé a tím byli i feudálními pány Boušína, a to až do hustiských válek.V husitských válkách, asi r. 1424 byl Boušín vypálen a kostelík pobořen. Farnost zanikla. Podle nezaručené zprávy P. Josefa Myslimíra Ludvíka postavil na Boušíně nový dřevěný kostel v r. 1464 Jan Litobořský z Chlumu seděním na Turyni jako výraz díků za zázračné uzdravení své hluchoněmé dcerky. Pověst o této události vylíčila i Božena Němcová ve své Babičce. Pod kostelem stojí Mariánská kaplička, nad jejímž vchodem je událost uzdravení popsána následovně: „ Tam, kde je dnešní fara, stával před časy dvorec Turyňského pána. Často sem dojížděl s malou dceruškou. Nebe dalo jí krásu, ale nemoc vzala ubohé se sluchem i řeč. Ovečky však jí rozumněly a ovčákův pes četl jí z očí. Jednou, když jí zlákalo jaro, vydala se k ovečkám sama. Cesty ji vedly, ale také svedly a zavedly v prales nad divou řekou. Temných hlubin se bála, ale studánka ve stráni ji zvábila, pramen osvěžil, a když v pláči spjala ruce k prosebnému Zdrávas, aby jí svatá Paní z lesů vyvedla, stal se div: Hluchá slyší, jak němé dosud rty šeptají živá slova. Za štěkotem běží z lesa ven, zahlédne dvorec, slyší zvonky oveček a na žasnoucího pastuchu volá:“Bárto, Bárto!“ Na poděkování zázračného uzdravení daroval Turyňský pán dvorec i s poplužím záduši a vybudoval na Bohušíně mariánskou svatyni.“
Od této události se na Boušíně šíří vděčná úcta k Panně Marii a Boušín se stává mariánským poutním místem.
V r. 1447 byl Slezany vypálen a pobořen hrad Vízmburk. Zboží vízmburské pak přechází i s Boušínem k panství náchodskému do majetku Špetly z Janovic, Posledním českým majitelem náchodského panství byl Adam Erdman Trčka z Lípy, který byl zabit spolu se svým švagrem Albrechtem z Valdštejna v Chebu r. 1634. Po jeho smrti dostává Náchod darem od císaře Ferdinanda III. mladý italský šlechtic Octavio Piccolomini de Aragona jako odměnu za spoluúčast na zavraždění Valdštejna. Prozradil totiž Valdštejnovo spiknutí proti císaři. Rod Piccolomini se pak drží na Náchodě celých 250 let. Do jeho panství patří i Boušín. Octavianův synovec Lorenzo Piccolomini nechal vybudovat na troskách starého dřevěného kostela, který byl zničen v průběhu třicetileté války, nový kostel, a to v letech 1682-92. Tento kostel je dochovaný v původní podobě až dodnes.Z původní výzdoby kostela se dochovala pouze kazatelna a cínová křtitelnice. Ostatní zařízení je z poloviny a konce minulého století.
Na hlavním oltáři je vzácný obraz Navštívení Panny Marie z r. 1856. Jeho autorem je akademický malíř Gustav Vacek, rodák z Červeného Kostelce. Malíř Vacek byl přítelem Boženy Němcové, žil a pracoval v Praze a ve Vídni, ateliér měl i ve svém domě v Červeném Kostelci. Byl ve své době malířem významným, protože portrétoval i císařskou rodinu Františka Josefa. Studoval na malířské akademii v Praze u Mistra Tkadlíka. Zemřel v Červeném Kostelci v r. 1894 vysílen nervovou a oční chorobou a je tam v rodinné hrobce pochován.
Vdova po zakladateli kostela kněžna Anna Viktoria Piccolomini nechala v letech 1728-30 postavit ke kostelu zděnou barokní faru a osadila ji prvním plebánem (farářem) Jiřím Milotou. Téhož roku 1730 byla založena první pamětní kniha farnosti a fara byla až do r. 1946 trvale osídlena duchovními správci.
Kronika
Kronika farnosti Boušín byla od roku 1730 vedena ve dvou svazcích až do roku 1947, kdy je v květnu toho roku v kronice poslední zápis. Po nástupu komunistického režimu byly kroniky z fary odvezeny do okesního archivu a kronika se již dále nepsala. Období od roku 1947 do roku 2002 jsme proto zachytili pouze v knize nazvané Paměti boušínské farnosti z let 1947 – 2002 a obsahuje jednak opsané zápisy z obecních kronik vztahujících se k farnosti , dále pak vzpomínky pamětníků a obyvatel boušínské fary. Teprve na sklonku roku 2000 bylo rozhodnuto v psaní farní kroniky pokračovat a od roku 2002 je opět vedena řádná pamětní kniha boušínské farnosti, kterou nyní píše Marta Kolisková
Boušínská farnost
Boušín je dnes farností dosti malou, co se týká územní rozlohy, ale dosti velkou, co se týká lidských srdcí! Každou neděli ožívá malé prostranství před kostelem lidmi, kteří sem přicházejí procházkou nebo přijíždějí auty z přifařených obcí i odjinud. Rádi chodí na Boušín na mši sv. A i když jsou třeba zdaleka, je to “jejich kostel”, který každého příchozího zve ke ztišení a modlitbě. Chvála Boha Stvořitele, která v tomto krásném koutu přírody stoupá z lidských srdcí, je pro mnohé pohlazením pro duši. S týdenní pravidelností se nad údolím Úpy nese hlas zvonku z věžičky kostela, který všem oznamuje, že na boušínský oltář právě v tu chvíli přichází Pán.
Úcta a láska přátel Boušína ke Kristu v Eucharistii vrcholí každoročně slavností Božího Těla a eucharistickým průvodem kolem kostela v rozkvetlé přírodě.
Rovněž mariánská úcta má zde hluboké kořeny, díky zasvěcení kostela. Zvláště květnové mše sv. a pobožnosti ke cti Panny Marie jsou hojně navštěvovány a všichni se na májové na Boušíně upřímně těší, vždyť Panna Maria zde tolik duší přivádí blíž ke Kristu! – To nám říká i obraz na hlavním oltáři od Gustava Vacka, červenokosteleckého rodáka a přítele Boženy Němcové: Kdo se setká s Pannou Marií, setká se i s jejím synem v radostném objetí. Boušínští farníci berou starost o svůj kostel opravdu vážně. O tom svědčí i nově vzniklá ekonomická rada farnosti, která začíná zdárně pracovat a velmi dobře spolupracuje s duchovním správcem. Všichni chceme, aby boušínský kostelík byl i nadále místem, kde se lidé cítí dobře a kde se radují z Boží blízkosti. Přejeme si, aby i příštím generacím byl námi zachován v dobrém stavu. “To je na Boušíně. Dá-li Bůh zdraví, také se tam jednou podíváme, až tam bude pouť!” Pojedete-li do kraje Boženy Němcové, nezapomeňte Boušín navštívit. Budete vítáni – a nejen o pouti. Určitě Vás toto místo obdaruje svým malebným kouzlem.